Včera jsme s Davidem vedli zajímavý rozhovor týkající se účasti poličského družstva v KPDSŽ. Inspirovalo mě to k napsání následujících řádků. Možná budou spíš adresovány rodičům dětí, než samotným hráčům.

V sobotu šlo opravdu o hodně, vítěz turnaje má jedinečnou možnost zahrát si I. ligu. V kraji se najde určitě několik trenérů, kteří by za možnost hrát ligu, dali pár let života a stát před nimi čert s úpisem v ruce, nedočkavě by mu ho vytrhli a podepsali. Kluci prošli celým turnajem vcelku naprosto suverénně, místy s drtivou převahou. Skutečně je mělo prověřit až družstvo Polabin. Tady se karta obrátila a výsledek 1:5 naprosto jasně určil vítěze . . .

Zde si dovolím citovat Adama:

Nejhorší by bylo nad tím vším mávnout rukou, každý z vás by si měl "sednout" a pořádně se zamyslet co se vlastně stalo.

Proč mě porazil? Co jsem udělal špatně? Jak to zlepšit? Co udělat pro to, aby se to neopakovalo?

Ale vůbec tím nemyslím, co se stalo v partiích. To už je jenom vyvrcholení předchozích týdnů, měsíců, roků. 

Jenže co když nevím, co se stalo a proč. Je mi „teprve“ osm, deset, dvanáct let nebo i klidně i fous víc. Co když nevím, jak si na to správně „sednout“, kdo mi s tím pomůže? Přibližně tak asi před 15-ti lety jsem si myslel, že se mi splnily „sny“. Měl jsem úžasné auto, vlastní byt, atraktivní blondýnu a studoval vysněnou školu. Pak se to pokazilo . . . Během jediného týdne. Blondýna odešla pryč, ze školy mě vyrazili, byt jsem musel prodat. Zoufalý jsem přijel domů a vůbec jsem netušil, co s tím. Tehdy mi táta řekl jednu jedinou větu: „Není hanba, že jsi upadl, hanba je, že v tom blátě ještě pořád ležíš.“ 

A já pochopil, že vše, co mne potkalo už je jenom vyvrcholení předchozích týdnů, měsíců, roků. A že je potřeba vstát a jít dál s hlavou vztyčenou. A stejné to je se šachy. A když mi tohle jako rodiče dokážeme našim dětem vysvětlit, posuneme je nejenom, co se šachů týká, ale především v životě mnohem dále.

Můj syn Lukáš začal tahat figurkami po šachovnici, když mu ještě nebylo pět let. Ve školce kam chodil, mi paní učitelka vysvětlila, že „tohle“ určitě nebude pro něj. Nevydržel u žádné hry déle než pár minut, o tom že by měl jít v šesti letech do školy, nechtěl nikdo ani slyšet. Co s tím, když ho šachy baví? Strávil jsem noci u internetu, hledal každou informaci, jak učit hrát děti (obzvlášť ty hyperaktivní) šachy. Po dvou letech se ukázalo, že šachy jsou cesta, dlouhá a trnitá, ale cesta . . . Dnes nosí ze školy dobré známky a ví, byť teprve v osmi letech, že samo nic nepůjde – naučil se učit. I kdyby v budoucnu šachy nehrál, doufám, že si vše, co se díky šachům naučil, bude pamatovat celý život.

A teď zpět k nám rodičům. Měli bychom své děti připravit na to, že když dělají nějakou činnost, měly by ji dělat, co možná nejlépe to jde, šachy nevyjímaje. Třeba z nich nebudou mistři republiky, třeba ani nevyhrají žádný velký turnaj. Ale pokud se naučí přistupovat k věcem zodpovědně, navíc k věcem, které je baví, bude jim to v životě jen a jen ku prospěchu. A pokud se jim nedaří, měli bychom tady být od toho, abychom jim pomohli. Na nikoho na celém světě nespoléhají víc než na nás, své rodiče.

Navíc my rodiče, co se šachů týká, máme obrovské štěstí. V Poličce jsou totiž zapálení nadšenci David a Adam a samozřejmě i další, kteří jim pomáhají v jejich úsilí. Takoví lidé jsou už v dnešní době vzácní, nelitují svého času a peněz a věnují se našim dětem. A chtějí za to jediné, aby se naše děti snažily dělat věci, co možná nejlépe to půjde. Nebo alespoň je dělaly dobře. To úplně stačí. A my máme možnost za nimi kdykoliv přijít požádat o radu, jak toho docílit. 

Nebo se můžeme kochat tím, že jsme druzí v kraji... Někteří se dokáží pochválit i za to, že jsou šestí ze šesti. 


Leoš Pavlíček