Je známo, že dávné a naopak čerstvé vzpomínky se uchovávají v různých částech mozku. Existují lidé s fotografickou pamětí, kteří jsou schopni zapamatovat si už po zběžném pročtení celý telefonní seznam. Často se předpokládá, že takovéto nadání musí mít i šachista, ale to ani zdaleka není pravda.

Jistě můžeme souhlasit s tím, že dobrý šachista by měl mít paměť, ale mnohem obtížnější je stanovit, co přesně by si měl pamatovat. Vývoj hry? Nebo snad možné varianty? Představy jednotlivých pozic na šachovnici? Správná odpověď, tedy „od každého kousek“, je pro psychology zklamáním, ale zároveň podněcuje jejich zvědavost.

Lidi odedávna ohromovala schopnost hrát šachy naslepo. Když Philidor v roce 1783 porazil v simultánní partii hned tři soupeře, aniž věnoval šachovnicím jediný pohled, byl prohlášen za nedostižného génia! Jedny noviny označily tento jeho úspěch za „historický fenomén lidských dějin, který bude navždy považován za jeden z nejzářivějších příkladů lidské paměti, což bude platit, dokud bude paměť existovat“.

O 164 let později, krátce pro druhé světové válce, polský velmistr Miguel Najdorf, který byl nucen zůstat v Argentině, našel velmi originální způsob, jak svým příbuzným na starém kontinentu sdělit, že žije: sehrál obrovskou simultánní partii na 45 šachovnicích, a to naslepo. Znamenalo to, že musel v hlavě udržet rozestavení a pohyb 1440 kamenů! Partie trvala tak dlouho, že někteří soupeři nevydrželi a nechali se vystřídat. Zápas skončil po necelých čtyřiadvaceti hodinách a velmistr dosáhl devětatřiceti vítězství, čtyř remíz a jen dvakrát byl poražen.

Že by měl Najdorf vrozenou fotografickou paměť? Ale kdepak! On měl jen vynikající „šachovou paměť“ - schopnost udržet v hlavě průběh partií na čtyřiašedesáti políčkách mnoha šachovnic. To je paměť, kterou potřebuje každý hráč bez ohledu na to, zda se na šachovnici dívá nebo ne. Když jsme schopni pamatovat si nejdůležitější varianty hry a vidět alespoň na pár tahů dopředu, je naše rozhodování rychlé a přesné. Což znamená, že si nemusíme každé postavení v duchu přehrávat od začátku - abychom ho viděli v duchu, stačí si pamatovat variantu, která k němu vede.

Každý velmistr drží v hlavě tisíce situací a fragmentů ze šachového informatoria a tuto zásobu díky hráčské praxi neustále doplňuje (ovšem tato schopnost ještě neznamená, že je pro něj snazší vybavovat si jména, data a další podobné údaje). Adriaan de Groot tento rys šachové paměti báječně ilustroval ve svých výzkumech z roku 1944. V naději, že odhalí dosud neprobádaná tajemství velkého šachu, testoval řadu hráčů různé úrovně, od bývalých mistrů světa až po začátečníky. Instruoval je, aby si zapamatovali řadu postavení z několika partií, a pak spočítal, s jakou přesností tyto fragmenty reprodukují po paměti. Velmistři dosáhli přesnosti 91 %, dobří hráči 72 %, kdežto průměr jen 51 %.

Pochopit důvody tohoto fenoménu hlouběji pomohl jiný výzkum, který v roce 1973 provedli američtí psychologové William Chase a Herbert Simon. Ti de Grootův experiment zopakovali, ale přidali k němu jednu důležitou inovaci, což byla další sada kontrolních pozic, ve kterých byly kameny rozmístěny bez ladu a skladu, bez ohledu na jakékoli šachové zákonitosti. Reálné situace stejně jako u de Groota nejlépe reprodukovali špičkoví hráči. Pokud šlo ale o postavení nahodilá, dosáhli všichni zkoumaní zhruba stejných výsledků. Když se mistři nemohli držet známých schémat, žádné zvláštní paměťové schopnosti neprokázali!